Číslo 20

12. 8. 2000

Něco na mě leze. V hlavě to pobolívá, tlačí to v kříži a píchá v žaludku. Svrbí mě to po zádech a skládá mě to do postele. Jsem ztahaný jak oř, který právě dooral lán, který za parného léta obsypán žitem svítí do kraje. Baterie mé hlavy jsou již téměř vybity, nabíječka leží zapomenuta někde hluboko pod litry vypité medoviny. Ztrácím půdu pod nohama, které již beztak pár dní vlají volně do prostoru. Oč pálivější jsou mé oči než tvůj kotel, kotelníku v podpalubí výletního parníku Primátor Vacek, řekni, oč? Či snad mám vyklidit tvé pole, strážče mé bdělosti, a odejít do sladké blaženosti spánku? Ne, ne, já se nevzdám. I ve čtyřicetistupňo-vé horečce dnešního dne dotáhnu tenhle sloupeček k  jeho zaoblenému konci. Už to na mě leze. Leze na mě konec Prázdnin v Telči... -tuř-

Sólo banjo
To se mi zas jednou povedl trefný nadpis, co? Ale takhle to včera na nádvoří opravdu vypadalo, kapela, která neměla banjo, mohla jít hrát maximálně nocturno. Teď ale hezky popořádku. První závodník - Madalen (Zábřeh na Moravě). Novopečené matky pečovatelky odložily svá nemluvňátka a na třičtvrti hodiny je ponechaly svému osudu. Jestli jim zpívají taky tak, jako zpívaly nám na nádvoří, grassfolkumilný lid nevyhyne. Hlavní silou Madalenu je totiž uhlazený trojhlas zpěvaček Jany Netopilové, Katky Vepřkové a Věry Štaiglové, čímž ale rozhodně nechci shazovat kytaru Honzy Štaigla, banjo a zpěv Jirky Válka, či kontrabas Luboše Vepřka. Bylo to takové mírumilovné, pravý opak toho, co po nich předváděl Michal Braxatoris s Bafalem (Praha). Pro tohohle chlapíka mám slabost, on vždycky vypadá, jako že je na pódiu naposledy, tak ať to stojí zato. Valil to do nás na jeden dech, na plný plyn, absolutně bez přestávky - zkrátka like a rollin‘ stone. Braxa, bravo. A konečně zlatý hřebejk večera - Robert Křesťan a jeho Druhá tráva (odkud? - dozvíte se na konci). Přiameričtěl, alespoň v prvních dvou třetinách vystoupení mi to tak připadalo. Víc sice zpíval česky, ale angličtinou taky nešetřil. Když už jsem se málem začínal bát, že dnes večer staré hitovky hrát nebude, spustil dlouhatánskou Telegraph Road s neotřelým aranžmá, Ještě jedno kafe i Wayfaring Stranger, zkrátka nakonec nás neošidil. Kapela si samozřejmě vystřihla i pár instrumentálek, co se jejich zručnosti týče, nemám slov. Jsou skvělí, i když mi čím dál víc mi přijde, že jsou spíše hosty z ciziny. Něco na tom určitě bude, vždyť jejich písně se objevují v amerických country hitparádách a jsou kapelou, jenž nemá místo určení v nějakém městě, ale rovnou v ČR. -daw-

Nocturno
Čtyrlístek v Seminářské zahradě byl slyšet až na zimák, no to je asi špatné vyjádření, asi i o mnoho dál, ale já se dostal nejdál na ten zimák. Doléhaly ke mě zvláštní zvuky, Dělání, dělání ve slovenštině, starý Nerez, Spirituál kvintet a teprve po dlouhé době jsem rozeznal Jericho, takže jsem si potvrdil, že to je opravdu Čtyrlístek. Tohle „přespolní“ poslouchání mělo taky něco do sebe... -daw-

Centropenova soutěž
Dnes v odpoledních hodinách proběhla soutěž v malování po mladých tělech novými tetovacími fixkami, kteréžto se touto akcí pokusil Centropen uvést ve všeobecnou známost. Pekelné vedro proklatě nebezpečně zhoršovalo soutěžícím podmínky. Pořadatelka Veronika si řádně procvičila svůj silný hlas, jelikož se nepodařilo zajistit žádný mikrofón, natož pak zesilovač, mixpult či reproduktory, a tak tedy bylo právě na ní, jako na ředitelce soutěže, aby si své soutěžící vycucala z vedrem vylidněného náměstí. V době uzávěrky tohoto článku ještě nebyly známy výsledky celého zápolení, avšak s jistotou mohu prohlásit, že nejvíce se malovalo právě po pořadatelce Veronice, která se však stíhala průběžně omývat. Snad žádný kolemjdoucí proutník dnes neodolal, aby si na Veroniku nenamaloval alespoň nějaké to červené srdíčko, nebo alespoň docela krátkou čárku na zápěstí. Vyslal jsem sebe, jako oficiálního zástupce redakce Zpravodaje, abych si v této velkolepé soutěži vysloužil také nějakou tu cenu. Namaloval jsem tedy Veronice na čelo srdéčko, nevím však, jestli budu zařazen mezi mladé talentované umělce a získám tak nějakou cenu, protože když jsem se po deseti minutách od výronu své umělecké ambice šel podívat na svůj výtvor, Veronika na čele mé srdéčko již neměla, jen na rukou ji přibylo pár teček od nesmělých dětí. -tuř-

Co bude?
Cop
„Tak jenom bič já si žádám...“, tahle slova určitě během vystoupení Copu uslyšíte. Ale nebojte, nikdo vám ubližovat nebude. Copácký drtivý bluegrass s vámi sice bude šít a vtípky (zdá se že neúnavného) frontmana Míši Leichta vás nenechají chvilku v klidu, fyzické újmy však nedojdete. Jen klidně a bezstarostně vkročte na nádvoří... -luc-

ČMHS
Českomoravská, původně jarmareční kapela, jejíž distribuce v počátcích „chodívala do kopru“, zato v posledních dvou letech se neuvěritelně zvedla, rozbalí své dověcnosti zítra večer na zámku. Dověcnosti, tedy dokonalosti ve staré češtině, srší energií sesbíranou od bretaňského fest-noz po východoevropské verbuňky. Ve velkém kotli vaří hoši písně moravské i české, dochucují kořením vlastního temperamentu a loví z něj lahůdky nevídané a prvotřídní. Využívají možností dneška k úletům a k experimentování. Mění se technika, která je k mání, ale jedno zůstává: Českomoravská zpívá vždy celým svým srdcem a snaží se, aby její muzice pořádně čouhala sláma z bot. -zuz-
Petr Bende Band
To se mu pěkně vymýšlí název pro kapelu, když mu rodiče nadělili tak zajímavé příjmení! To se tak někdo má - kdyby jenom to příjmení, ještě dostal do vínku silný hlas, tak nějak uhrančivě nachraptělý. Kapelu už si ale musel postavit sám, a pokud tu nejste jen kvůli folku, běžte se na ni podívat. -luc-

Divadlo je v pytli
Před rokem přijelo divadlo V pytli na ohromné lodi, letos přišlo po svých, za to však přitáhlo loutky, jaké svět neviděl, nakonec ani herci... Představení je sice klasickou pohádkou, ale formu, délku a děj mu opět udají diváci. V průběhu včerejšího nocturna skupiny Čtyrlístek - Spirituál Session jsme s diváky nacvičili závěrečnou happyendovou píseň, jejíž znalost dnes večer divákům přinese zaručenou slevu. Jako vždy chybí do konkrétního obsazení herci, takže se můžete hlásit v dračí sluji vedle kocouří scény. V tuto chvíli je připravena autorská loutková pohádka „O Pincezně“ (ano, to -r- tam chybí záměrně), ale jak to dnes večer po nocturnu na náměstí dopadne...
Pár řečnických otázek
Lehká noha? Jako by těch kapel, které dokáží roztancovat diváky, nebylo letos už dost, nebo ne? Že už vás bolí nohy? Nebo je máte tak lehké, že budete křepčit i v neděli v osm večer s Lehkou nohou? A víte co? Je to poslední den Prázdnin, tak proč si ho neužít na plný pecky? daw?
Folklok
Zdá se vám, že tahle kapela už tady letos hrála? Chyba lávky! Obojí je sice FOLK jak noha (Lehká? No, o té se taky dneska dočtete), ale předminulé pondělí to byl ŠOK, kdežto zítra se dočkáme LOKu. Pražská kapela nabídne k loknutí písničky ze svých dvou desek, stařičké May Day a loňské V dešti, a třebas i nějakou tu novinku navíc. Budou-li vám někteří z kapely povědomí, přestože jste Folklok nikdy neviděli ani neslyšeli, pak vězte, že kapelník Petr Bohuslav je moderátorem Country rádia a zpěvačka s vlasy jak kometa - Helena Štamberová - uvádí televizní Aport. -luc-

Besídka Divadla Sklep
Divadlo je hra na život, napsal známý anglický divadelní teoretik Charles Spencer. Ale jako život má své tisíce forem, počínaje buněčným tetelením, přes svět instinktů a reflexů, po dokonale koordinovanou a cílevědomou činnost, tak i divadlo je ve své jednotě mnohotvárné a košaté. A v tomto stromu divadelnictví má svou větev, nebo spíš větvičku i divadlo Sklep. Není až na vrcholku, ale roste a sílí. Zatím se pohybuje tak ve stadiu instinktů a reflexů, místy jen buněčného tetelení. Řízeny těmito bezmyšlenkovitými procesy rodí se děti, které překvapí i samu velkou divadelní pramáti. Tak vznikají představení jako Besídka, která, když ne náplní, tak počtem herců určitě, patří na jeviště jiných prostornějších Národních divadel.

Jan Boháč, Úvod k Besídce