Číslo 18

10. 8. 2000

Dnes jsem se vydal do Brna. Velké město. Půl milionu lidí. Člověk by si řekl, že to tam žije. Ano, na ulicích potkáte spoustu chodců. Ale málokdo se usmívá, slyšíte klaksony aut a cinkání tramvají. Nikdo si nikoho nevšímá. Spěch. Návrat do Telče, ať je nyní rušná jakkoliv, je návratem do oázy klidu. Na náměstí hraje Geneze, autem nemá cenu na náměstí vůbec jezdit, protože dál než za kocouří scénu se stejně nedostanete. Vytrženi z běhu času. Čtrnáct pomalých a klidných dní, přesto nabitých programem a zábavou. Takže seďte na zemi, pijte pivo, medovinu a limonády...užívejte si. Vždyť jak říká Andy Kaufman máte jedinou volbu: „Žít nebo život.“

Vladimír Mišík
Do zdí zámeckého nádvoří se s vervou opíral každý úder do bicích, Etc... předvedlo, že má v sobě velkou sílu. Vladimír Mišík si početné obecenstvo získal svým osobitým přednesem, na podiu vládla pohoda, až na občasné dolaďování odposlechů, jelikož muzikanti se co chvíli slyšeli příliš hlasitě, jindy se pro změnu neslyšeli vůbec. Nemůžu posoudit kvalitu zvuku na jevišti, avšak nádvoří bylo zaplněno čistým, příjemným soundem, jako má jen kapela tak léty ošlehaná, jako Etc... Když jsem včera přicházel, říkal jsem si, že se V. Mišík na renesanční zámek asi příliš hodit nebude. Po klidných zamilovaných písních všelijakých folkových uskupení nastupuje čistokrevný R&B sound opřený o nezbytné nástroje značky Fender. Kapela, kterou mám nakoukanou z komorního prostředí pražské Malostranské besedy, se však s prostorem nádvoří snoubila vcelku bez problémů. Potlesk získal tu správnou rockovou intenzitu a rázem jsme se ocitli na rockovém festivalu, „ochuzeném“ jen o hektolitry vypitého piva a oblaků kouře různého původu, od nejlevnějších cigaret po nejjemnější marihuanu. Basista, který neustále pokuřoval svou dýmku, očesal svou fendráckou basskytaru až na dřevo. Do prostoru zely díry po všech těch knoflíkách, co basskytary mívají, ani snímač nebyl původní, basa byla upravena tak, aby správným způsobem tvořila nezaměnitelnou atmosféru muziky od V.Mišíka a Etc ... Olin Nejezchleba zase nepřestával udivovat svými šikovnými prsty brouzdajícími mezi strunami elektrického violoncella, mandolinisty zase potěšil svým mandocastrem, elektrickou mandolínou, která ač je u nás již známá a vcelku chválená, není na podiích moc vidět. Ve včerejším Zpravodaji jsem se zmiňoval o skladbě Sunny grave (Sluneční hrob), která je titulní melodií Hřebejkova filmu Pelíšky. Mišík včera sáhl do svých vzpomínek, a tak měli diváci příležitost i tuto skladbu slyšet naživo, což je evidentně potěšilo, jelikož prvních pár akordů odměnili spokojeným potleskem. Nechyběla ani Láska je jako večernice..., kterou si diváci rádi zazpívali s originálním doprovodem, po všech těch pokusech různých vykutálených kytaristů obléhajících v nočních hodinách telčské náměstí (bez urážky). Vladimír Mišík a Etc... byli pro mě osobně vítaným zpestřením. Rock má určitě na Prázdinách v Telči své místo. Už čekám delegace nespokojených ortodoxně folkových fanoušků.....au.....jeden mi koukal přes rameno....pomoooooooooooooooooo udfghi S M9P//d +ěěěě cwsdl¨ žžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžž Pardon, krví se mi přilepil prst na klávesu žž. No, zpátky k tématu. Prostředí renesančního zámeckého nádvoří jde dohromady i s kapelou tvrdší, než Kamelot (někteří redaktoři považují kamelot za bigbít), a pokud jste tam včera nebyli, vaše smůla, můžete se podívat už tak maximálně na záznam na internetu. Ale i když si vezmete notebook na nádvoří, připojíte se k síti, nasadíte sluchátka, zavřete oči ... -tuř-

Výběrčí Petr Lébl:
„Otevřete! Já vím, že tam jste!“
Bylo to asi nejpodivnější divadelní představení, jaké jsem viděl. A nejsilnější. Prodalo se málo lístků, takže někdo vymyslel, že hrát se bude ve štábu. Ten byl tenkrát, v roce 1989, v Lidušce, tam kde je dnes galerie. Vecpalo se tam třicet lidí, udivených stísněným prostorem, který tam vznikl. Uprostřed stůl a nad ním, docela nízko, rozpálená žárovka. Když už kolem stolu sotva zbývalo místo na chození, někdo zabušil na skleněnou výplň dveří: „Otevřete! Výběrčí plynu a elektřiny! Já vím, že tam jste!“ A vešel herec. V dlouhém černém kabátě, s téměř holou hlavou jen jedním dlouhým odbarveným pramenem vlasů přes vysoké čelo. Posadil si ke stolu dva z diváků, manželskou dvojici, a spustil téměř hodinovou litanii vyhrožování, nadávek, urážek a vydírání. „Tady se čerpalo přes plombu,“ zjišťoval povýšeně. „Řekni, že seš mizernej židák,“ nutil manžela, zastřelil ho a přivlastnil si jeho ženu, aby se ukájel jejím strachem. Bylo to něco nevídaného a pro mne zvlášť, protože jsem zůstal venku a díval se dovnitř oknem z náměstí. Jako bych viděl oknem do duše toho slabocha, který neví co s mocí a tak předvádí co všechno on může a ti ostatní musí. Bylo mi sedmnáct a komunismus mi připadal jako něco samozřejmého, na co všichni nadávají, ale dá se to přežít. A najednou jsem tím oknem viděl, že komunismus je něco jako fašismus. Nikoliv náhodou byl upoutávkou na představení pětiramenný hákový kříž (nebo hvězda) na plátně úctyhodných rozměrů, který mi onen herec poručil rozprostřít před Liduškou. Byl tam deset minut, než přijeli příslušníci a poručili ho uklidit. Dával jsem si pod oknem všechno dohromady, a představení vrcholilo. Herec za sebou zavřel dveře tak, že praskla skleněná výplň. Vrátil se mým oknem, kde rozšlapal květináče. Hystericky se dožadoval klidu a pořádku. Vytáhl revolver, vyskočil druhým oknem ven a z náměstí se ozvala série výstřelů. Až mnohem později jsem zjistil, že text hry Výběrčí napsal původně pro rozhlas Milan Uhde. Ten večer jsem ještě pomáhal herci odnést věci do auta, protože jsem jako jediný z pořadatelů měl u sebe baterku. „Kde je ten Lumiér,“ volal netrpělivý herec a režisér svého představení v jedné osobě, a já jsem poslušně svítil do kufru jeho auta. Potom jsem o něm mnohokrát četl. Potkal jsem ho v Jihlavě, kde hostovalo Divadlo Na Zábradlí s Ivanovem, ale nečekal jsem, že mi bude říkat Lumiére. Ani já jsem mu nijak neříkal, protože jsme se vlastně neznali. Petr Lébl může za jeden z nejsilnějších zážitků, jaké jsem na Prázdninách v Telči zažil. Jeden z těch, které se určitě nebudou opakovat. Skřítek

Těšíme se na Besídku Divadla Sklep

ČESKÁ DĚTSKÁ Ema á aso Y je emáme Ema olí aso Y emáme úl, Ak esolíme Milan Šteindler Až přijde cholera, budu tu ještě, až přijde mor, budu tu ještě, až přijdou kobylky, co všechno sežerou, budu tu ještě, jsem totiž dřevěný Kašpárek Matěje Kopeckého a všechny vás, děti, přežiju! Pavel Auerbach

takhle vypadá občanský průkaz člena divadla

Co bude?
Gregoriánské chorály
Soubor Schola Gregoriana Pragensis byl založen Davidem Ebenem v roce 1987. Od r. 1990 soubor udržuje blízký kontakt s francouzkým souborem Choeur Grégorien de Paris; D. Eben absolvoval obor dirigování gregoriánského sboru na pařížské konzervatoři a v roce 1991 působil jako dirigent Choeur Grégorien de Paris. Schola Gregoriana Pragensis se intenzivně věnuje nahrávání a často koncertuje doma i v zahraničí - Itálie, Španělsko, Francie, Belgie, Nizozemí, Německo, Švýcarsko, Rakousko, Švédsko, Slovesnko, Maďarsko, Polsko. Nahrávky souboru na CD získaly již řadu ocenění - Choc du Monde de la Musigue, 10 de Répertoire, Zlatá harmonie za nejlepší nahrávku roku. Schola Gregoriana Pragensis vystoupí dnes večer v kostele Jména Ježíš.

Šantré a JazzBond
Co se asi skrývá za těmito zvláštními názvy? Za prvním zajímavé vokály, bicí, elektrická kytara, příčná flétna či housle - bude to folkrock, nebude to folkrock? V každém případě Šantré slibují jako zpestření i básničky Jardy Síbrta. A jako hosta si přizvali neméně zajímavou kapelu JazzBond, což je - pro představu - saxofon, kytara, kontrabas, mandolína a perkuse (a samozřejmě zpěv). Nechte se na Kocouří scéně překvapit. -luc-

Braxa a Bafalo
Michal Braxatoris je element, na němž by pan Brown mohl dokazovat své teorie o pohybu částic. Mně připadá, že je neustále v pohybu a v akci. Osobitý a svérázný člověk na pódiu i mimo něj, z čehož plyne, že na setkání s ním se většinou nezapomíná. Co bych vám sáhodlouze vykládal, jukněte se na něj sami. -daw-

Eva Henychová na ostrově
Sladká Eva, jejíž nejoblíbenější písničky jsou právě ty, u nichž text i melodie vznikají zároveň, takřka se valí z duše, přiměla večer celkem nenásilně pěkný hlouček lidí podstoupit dobrodružnou jízdu Cháronovou kocábkou. Vyvalily se vlny zdola, roztáhnuly se v šírá kola a za zuřivého mávání rukama nohama, prskání a šplouchání začali nedobrovolní plavci skládat písně Evě přímo na ruku. Našli se i mrštní jedinci, kteří se s úspěchem vyškrábali do pramičky zpět, i ti zvláště odolní, jimž se podařilo ve zdraví přestát v mokrých šatech koncert i následné promítání filmu Trainspotting. -zuz-

Na znamení toho, že se máme, vaše šťastná oznámení přijímáme! Objevte se pro Telčskou INVENTÁRNÍ KNIHU u nás seznámených, nebo dokonce i sezdaných párů! Kniha leží v redakci a už brzy vyjde najevo, jakými dalšími přírůstky byla obtěžkána. Hup, za námi, přijďte se sem také zapsat, ať je naše Rodina kompletní!

CHCETE NÁS? Potěšilo by vás, kdyby se vám čas od času objevila ve schránce nějaká ta zprávička od nás? My bychom byli bez sebe radostí! Jediná překážka nám v tom brání, a tou je korunka, dvě. Možná i tři, čtyři. Pět korunek, které je, chápete, na takovou legrácku nutno vynaložit. A tak, pokud máte zájem nechat se občas trošičku obšťastnit, neváhejte, svěřte své adresy, krasopisně vymalované na (třebas i) ofrankovaných obálkách, nám, na vstřícných a láskyplných informacích. Úspěch zaručen. Máme vás předem moc a moc rádi!

Informátor
• Kdo bručí, je Medvěd. Ačkoli ho chytá psotník jen místy, Medvěd ví, že je vlastně pes. • Eda na volejbale: „Helé, víte, že Edison byl vlastně můj syn? Edy son.“ • Hajli byl dnes načapán in flagranti kterak se líbal (s dívkou), zatímco měl zametat vajgly. Zlí jazykové tvrdí že tam dokonce i, mmm,... xxxxxxxx. • Ačkoliv plujeme pod vlajkou „vyrobeno s radostí a láskou“, v redakci byl dnes vyhlášen přísný zákaz souložení v pracovní době.
• SSSSDDDSSSS •