Číslo 9

1.8. 2000

Děkuju! Dneska ráno,když jsem se sprchoval, mě tak ňák napadlo, že jsme hrozně neuctivý k papírovým kapesníkům. A co teprv k toaletnímu papíru! Tyhle věci si koupíme v nějakym kvelbu, odneseme si je domů schovaný v tašce a pak je odložíme někam, kde si s nima nikdo nepovídá. Až najednou přijde chvíle, kdy je třeba naše kamarády použít. Čisté bereme do rukou bez okolků, avšak rázem se znich stávají nechutné odpadky hodné zahození. A tak zcela bez rozloučení putují do mísy či odpadkového koše, zahanbené a opovržené. Nahmatáte-li v kabele použitý papírový kapesník, takový ten třikrát přeložený, hnisavě angínový, slabším z Vás se zvedne žaludek. Chudák kapesník. Jak k tomu přijde? -tuř-

Přežili jsme konec světa
Včera jsme na zámku konečně mohli usednout na úplně suché lavice. Tedy ať už to zlepšení počasí zařídil kdokoli, měl by být obdarován přinejmenším tričkem Prázdnin... Medvěd to asi nebyl, když dostal jen nazpátek své boty (a stejně už to tričko má). Hned jak beznadějné exempláře odstranil z pódia, uvolilo se trio P&L - Pavel Zajíc, „Ája“ a Luboš Hrdlička - připomenout nám zapomenuté hitůvky. Nezmaří vokály sice Zajícově hlasu sluší lépe, ale na jeho obvyklé cynické vtipnosti mu změna spoluhráčů rozhodně neubrala: „Dneska má být konec světa podle Nostradama, takže si to užijte a přejeme Vám pěkný večer.“ Následující Folkšok s téměř zánovním basákem písničky z obou svých alb proložil fúzí s Jardou „Matějem“ Matějů a přišlo tak na řadu ten den už druhé vykopávání folkových archivů. Jo jo, moc pěkně se to poslouchalo - o tom by mohl povídat Samson i Žalman, jak se s mladými hlasy letité písničky rozsvítí... Jako poslední bonbónek se nám na pódiu rozbalila Asonance, a přestože jich přijelo pouze devět, neodpustil si Medvěd větičku, že jich je „jak psů“. Proti tomuto tvrzení se čelem postavil Luboš Pick, vyvraceje Medvědova slova tím, že jich není JEN jak psů, ale mnohem víc: „Je nás míň, než řekněme reálných čísel, ale určitě víc než psů!“ Výřečný Luboš špíčkoval hluché prostoje mezi písněmi, kdy se většina členů kapely převlékala do loketních dud, kytar či buzuk, a když prohlásil, že „provede neplatnou operaci a bude ukončen“, počítačová část publika šla do kolen. A konečně otázku Bohouše Sýkory, zda se dá na irskou hudbu skotačit, rozlouskli vytrvalým hopsáním v pravém rohu nádvoří čeští tanečníci. Prostě idylka. Tak takovouhle apokalypsu bychom si zase někdy nechali líbit. -luc-&-daw-

Co bude?
Jana „Čmelka“ Ondrejková Dnešní nocturno po hudební stránce obstará (a i na Kocouří scéně se mihne) Čmelka, slovenská písničkářka, kterou si určitě nejeden z diváků pamatuje z loňských Vánoc. „Čmelčí“ muzika je svérázná, tu šmrncnutá folkem, tu etnikou všemožných koutů světa, provázená zajímavými texty (povětšinou ve slovenštině - jak příjemné ji zase slyšet) a dovršená pěveckým projevem, který jde odněkud z hloubky, aby někam hluboko - tentokráte do naslouchajících dušiček - zase zamířil... -luc- Vojta Míza a Druhá Zícha Stejně jako ex-spolový Jarda Matějů, tak i Vojta Zícha nám přijede zahrát pár svých hitovek z dob společného muzicírování se Žalmanem. Na rozdíl od Matěje se na pódiu zdrží asi trochu déle, takže jste-li příznivci grassu podobné muziky, můžete se pomalu začít těšit. -daw-

Čikori Komu se zalíbil společný projekt Ivy Bittové a Vladimíra Václavka „Bílé inferno“, nemusí si zoufat, že šlo o jednorázovou akci. V roce 1999 vznikla akustická společnost Čikori, která vytvořila nový koncertní program, který z „Bílého inferna“ vychází. I. Bittová spolu s V. Václavkem, Františkem Kučerou, Jaromírem Honzákem a Milošem Dvořáčkem přinášejí autorskou hudbu s neobyčejnou atmosférou, intimní poselství pro vnímavého posluchače. Je schopna navodit pocit klidu, lásky, radosti - záleží na otevřenosti vašich citů. Čikori uvidíte zítra večer na zámeckém nádvoří.

Vašek Koubek
Takže otázky padají a já odpovídám, takže první otázka zní? Jak se Vám tady hrálo, jak byste se ohodnotil, jak se Vám líbilo vaše představení? Já si myslím, že dobře, protože tady se sešli lidi, kteří věděli, na co jdou ... moc dobře se s nima komunikuje, protože jsou soustředěný a jsou připravený, věděj, na co jdou ... Děláte toho hrozně moc, jak to stíháte? Já se učim ty věci už ořezávat, zjistil jsem, že je lepší toho dělat míň, takže to ořezávám. Já jsem si vlastně na začátku, někdy už dávno, řikal, že vlastně nevím, co chci. Já jsem dělal všechno s tím, že samo se najde, co bude jakoby nejefektivnější a pořád jsem si řikal, kdy už je ten čas ostřihávat ty větve, který jsou neplodný ... zjišťuju, že nejsem dobrej režisér, ořezávám ty věci a uvědomuju si, že na prvním místě je ta písnička, tam jsem se dostal nejdál, k ní potřebuju nejmíň peněz, je to nejlacinější forma a ten cíl, ten kontakt s diváky je nejbližší. Na kolik vás ovlivňujou peníze? Peníze mě teď strašně ovlivňujou a to v dobrým, protože teď konečně po několika letech mám pocit, že jsem v rovnováze a že mi ty peníze zbydou a to je velkej příjemnej pocit mít peníze na to, aby byl člověk svobodnej a to že nemusím nikoho doprošovat, že můžu si dělat, co chci. Při vyprávění o Indii jste si z ní dělal srandu, ale určitě Vás ovlivnila. Chcete se tam vrátit? Jsem teďko v čínských básníkách, v tom Tau jsem zabořenej, takže bych chtěl do Číny asi jo zase, ale přes to Tao jsem se dostal tam, že jsem zjistil, že je úplně jedno, kde jsem, s tím mírem s okolím, a já jsem teďko v absolutní pohodě, jak jsem nikdy nebyl. Prostě mám pocit, že už teď nikam nemusím, že už si dokážu najít, vykřesat ty lidi kolem sebe, a už se dokážu zavrtat do jejich dušiček. Takže mám pocit, že to bohatství je tady a nemusím kvůli tomu překonávat tisíce kilometrů a hlavně ten jazyk, člověk neumí tak dobře anglicky, aby se mohl dostat do těch nejtajnějších zákoutí člověka. Já Vás pozoruju, že tady v Telči si ty diváky čím dál víc vychováváte, ve druhý půlce, tam řikáte svý názory a míň legrace, spíš vážný věci, z čeho to plyne? Ty koncerty jsou pokaždý jiný, záleží na tom, jak to člověku sedne. Nikdy nemám třeba pořadí skladeb jak jdou, nebo povídky jak jdou a spíš bych byl radši, kdybych moh improvizovat tím způsobem, že si ty lidi vyrazej, co chtěj vyrazit. V průběhu dnešního večera došlo k tomu propojení Ty lidi organizujou sami ten koncert, jak to chtěj mít. Když se chtěj bavit, tak se bavěj, když si chtěj odpočinout, tak si odpočinou a když si chtěj zamentorovat, tak si zamentorujou. Co děláte nejvíc ve volném čase? Já jsem pořád volnej čas, protože nemám žádnou práci, volnej čas trávím prací. Když jsem s rodinou, tak musím přiznat, že jsem tam víc nejistej, než když jsem mezi lidma. To je najednou moc odpovědný, zjišťuju najednou, že je třeba vychovávat, získat si autoritu u svých dětí. Najednou zjišťuju, že tam docela musím přidat. Včera s váma hrál Jarda Jeřábek, loni na Košumberku zas někdo na bicí, to jsou dost zvláštní spoluhráči, harmonika a bicí, harmonika a saxofon ... Máte ještě jiné takové spoluhráče? Teď přijde od září bomba, to mám za sebou šest trubačů, dechovku, a používaj ty nástroje úplně jinak než jako dechovka, a mě to hrozně najednou baví. Dechový nástroje jsem si vždycky přál, ty se mi dycky líbily a když to ti kluci navíc ještě uměj... Ta skupina se jmenuje Traband, poslala mi kazetu, jestli bych je nevzal někdy na koncert jako hosty a tak se mi ta muzika tak zalíbila, že jsem s nima hned začal zkoušet a od září budem jezdit společně. Dokonce zkouším, já jsem nikdy nezkoušel a teď chodím na zkoušky poctivě a poslouchám je, protože oni dokonce umí i noty, a kolikrát ty nápady se daj ještě dotáhnout, zjišťuju že ta teorie není k zahození. Na Trabandu je výborný, že je to hrozně baví ... No, to je skvělý. Po zkoušce se de na pivo a povidá se o tom, a to jsem potřeboval, vedle sebe takovou mladou partu.... Kolik si dáte koncertů za měsíc? Nejvíc jsem měl asi pětadvacet, ale to není dobrý, takže dělám, těch 6 -7 koncertů, tak abych hrál tam, kde je aparatura, kde chtěj lidi poslouchat, abych nehrál na každý zabijačce, a vyhejbám se místům, kde jsem jen kulisou, chci bejt prostě slyšet. Zpěvníky a takovýhle věci, to jsem nikde neviděl, jenom cédéčka. Asi nemáte, že jo? Chystám knížku, která se jmenuje Laická škola na harmoniku, kde bude jednadvacet kapitol. Od práce s měchem až po hraní s druhým hráčem - až do trojúhelníku já-spoluhráč-divák. A všechno bez not. Čerpám všechno z Taa, Jing a Jang, kdy vlastně je to pravá-levá ruka, černá-bílá klávesa, mollová-durová, bas-melodickej tón, tah tam a zpět. Všecko je ta harmonika a všechno je to postavený na rovnováze. V září vydávám všechny svoje povídky, už se dlouho nevydávaly. Už to jsou snad čtyři roky, kdy se to vyprodalo, pomaličku mi vyrostlo nový publikum, vydal bych k tomu i nový Kari povídky z Indie, takže to budou takový tři A6 knížečky. V září to dávám do tiskárny a vydávám to sám za svý peníze. Pak si vždycky vezmu balíček ze špajzky a pojedu s tím na koncert a budu to prodávat za pade, aby to bylo dostupný. Na koncertě jste mluvil o rozšiřování vědomí, jaký si vybavujete nejranější zážitek z dětství? Úplně nejranější vzpomínka? ......... No to teplo, mámy teplo. Když jdu úplně na ten kraj, tak je to mámy fyzický teplo. To teplo, který člověk vlastně pořád celej život hledá. -red-

Jarret
Skupina liberecké „omladiny“, založená kytaristou a zpěvákem Michalem Kadlecem koncem roku 1992 (z důvodu lepší průchodnosti u dam, jak praví někteří jazykové), která ke svému názvu přišla cestou listování encyklopedickým slovníkem a následného hlasování (vyhrál „lehký nesený tanec“, francouzsky „žarré“, mezi svými „jaret“ a pro většinu „džaret“, což je podle Michala „úplně největší hovadina...“) o sobě ústy konferenciéra-basáka Marka Štulíra tvrdí, že vlastně „nejsou žádní muzikanti“. Nikdo z nich není zatím prý schopen kompletně převádět své ideje z hlavy do prstů, jak lehce zkroušeně dodává. Když hráli v Liberci poprvé, stalo se jim dokonce, že lidé přišli na Jeana Michela Jarré, nebo na Keithe Jarreta (zkrátka na jazz) a když jim nezkušená ořezávátka začala předkládat své usmolené kotlíkařinky, nestačili se divit... Zpočátku skládali repertoár z převzatých kusů, brzy ale přišel Bohouš Vašák, jenž si dnes drží titul téměř výhradního autora inventáře kapely. Ženský prvek v uskupení zastupuje zpěvačka a klávesistka Hanka Skřivánková, vzorná studentka a němčinářka, o které jdou úsměvné řeči, že by vedle sebe jinou zpěvačku nesnesla... Album Hic non sunt leones dali dohromady po šesti letech hraní jako zúčtování se sebou samými a zúročila se jim v něm veškerá práce. Parta působí dojmem věčně dobře naladěných kamarádů zastřešovaných láskyplným vztahem. Tak ať to vydrží! -zuz-

Informátor
Když Natálčin knírač v nestřežené chvíli vykonal potřebu přímo před informacemi, nechtěla tomu Natálka ani věřit. Chvíli to „nadělení“ obcházela a rozhlížela se, na kterého jiného psíka by to svedla, ale třemi nezávislými svědky byl usvědčen právě její knírač a jelikož je Natálka čistotná, nezbylo jí nic jiného než hromádku uklidit. V té chvíli se z hloučku stojícího opodál ozvalo: „Škoda, že tu nemám foťák, to by byla fotečka!“. Z toho vyplývá; CHCETE-LI BÝT SLAVNÍ A ÚSPĚŠNÍ, UKLÍZEJTE PO SVÝCH ZVÍŘÁTKÁCH. Vemte si příklad z Natálky...uPáši dnes ráno nečekaně narychlo odcestoval. Co jej přinutilo opustit bohumilou komunitu Prázdnin? Redakci Zpravodaje se podařilo zjistit, že se za ním zvedlo pár oblak prachu na cestě do Hradce Králové. Tam má totiž na zítřejší úsvit domluvené důvěrné rande zásadního významu se svým osobním ortopedem...uVíte, že je dneska Apríla?u„Když bude mít někdo zácpu, tak mu uvaříme vývar z lněných semínek,“ usmívá se dnes po ránu osazenstvo kuchyně.uFolkšoku se podařilo utopit v kašně na zámku broušenou sklenici na víno.uPepíno z Folkšoku tvrdí, že zažil polární noc. Do hospody šel za bílého dne, a když se vracel, slunko stále ještě svítilo. -inf-

V restauraci U Zachariáše umějí připravit vynikající pokrmy, a k tomu točí fakt dobrý nápoje!

Tam se oblíkej, kde jsi se svlíkl.