Přeložil: Miloslav Nič [MNaaaa]
Na počátku žili Opravdoví programátoři
Tak nenazývali sami sebe. Neříkali si ani hackeři, oni si vlastně neříkali nijak. Označení Opravdoví programátoři počal razit jeden z nich až později, po roce 1980. Ale již od roku 1945 počítačové technologie přitahovaly mnohé nejbystřejší tvůrčí mozky. Od časů prvního počítače EINAC Eckerta a Mauchlyho se udržovalo společenství nadšených programátorů, lidí, kteří psali software pro zábavu.
Opravdoví programátoři obvykle pocházeli z okruhu inženýrů a fyziků. Velmi často patřilo k jejich koníčkům radioamaterství. Nosili bílé ponožky a polyesterové košile a kravaty a tlusté brýle a programovali ve strojovém kódu a v assembleru a ve FORTRANU a půltuctu dalších dávno již zapomenutých jazyků.
Od konce druhé světové války až do počátku sedmdesátých let, ve velké epoše dávkových zpracování a "velkých železných" centrálních počítačů, byli Opravdoví programátoři dominantní technickou společností v oblasti počítačů. Několik legend pochází z těchto dob, včetně různých Murphyho zákonů a pseudo-německý plakát "Blikající světla", který stále ještě krášlí zdi mnohých počítačových místností.
Někteří lidé, kteří vyrůstali ve společenství "Opravdových programátorů" zůstali aktivními i v devadesátých letech. Seymour Cray, tvůrce superpočítačů stejného jména, patřil k největším z nich. Říká se o něm, že jednou zavedl celý operační systém, který sám vytvořil, do počítače vlastní konstrukce s pomocí vypínačů na přední stěně počítače. Vše v oktální soustavě. A bez chyby. A fungovalo to. Opravdový programátor-superčlověk.
Společenství "Opravdových programátorů" bylo těsně spjato s dávkovým (zejména vědeckým) programováním. Nakonec bylo zastíněno interaktivním počítáním, univerzitami a sítěmi. Z nich vznikla další inženýrská tradice, která se nakonec vyvinula v dnešní hackerskou kulturu otevřených zdrojových kódů.
Počátek hackerské kultury, tak jak ji známe dnes, může být datován do roku 1961, do roku, ve kterém MIT koupila první PDP-1. Výbor pro signály a pohon MIT klubu železničních modelů přijal tento počítač jako svoji nejoblíbenější hračku a začal vynalézat nové programovací nástroje, slang a celou to vše obklopující kulturu, jejíž vliv lze rozeznat dodnes. Tyto první roky byly zdokumentovány v prvé části knihy Stevena Levyse "Hackers".
Zdá se, že na MIT poprvé začali používat slovo "hacker". Klub železničních modelů se stal jádrem MIT laboratoře umělé inteligence, na počátku osmdesátých let světově nejvýznamnější laboratoře v tomto oboru. Jejich vliv se velmi rozšířil po roce 1969, během prvého roku projektu ARPANET. ARPANET byl první mezikontinentální, vysokorychlostní počítačovou sítí. Vystavělo jej ministerstvo obrany jako experiment v oblasti digitálních komunikací, časem ale propojil stovky univerzit, firem, podílejících se na vojenských zakázkách, a výzkumných laboratoří. Umožnil výzkumníkům vyměňovat si informace s bezprecedentní rychlostí a flexibilitou a tím velmi povzbudil spolupráci a nesmírně zvýšil rychlost a intenzitu technologického pokroku.
ARPANET ale udělal i něco dalšího. Jeho elektronické dálnice propojili hackery celých USA a tak bylo dosaženo kritické hmotnosti. Malé izolované skupiny pracujících na vlastních problémech se spojili v jediný sítěmi propojený kmen.
První produkty hackerské kultury, první seznamy slangových výrazů, první parodie, první diskuze o etice hackera, to vše se šířilo v prvních letech po ARPANETU. Zejména první verze Jargon File vznikla výsledkem spolupráce let 1973-1975. Tento slangový slovník se stal jedním ze základních dokumentů, které definovaly hackerskou kulturu. Později byl publikován jako "Nový hackerský slovník".
Hackerství vzkvétalo na univerzitách napojených na síť, zejména (ale ne pouze) na katedrách počítačových věd. MIT AI laboratoř byla první mezi rovnými od konce 60. let. Ale laboratoře umělé inteligence na Stanfordské universitě (SAIL) a Carnegie-Mellon universitě (CMU) se staly téměř stejně důležité. Všechny patřily k rozkvétajícím centrům počítačových věd a výzkumu v oblasti umělé inteligence. Všechny přitahovaly schopné lidi, kteří přispívali velkými věcmi do hackerské kultury, jak po stránce technické tak i folklórní.
Abychom porozuměli tomu, co se stalo později, musíme se znovu podívat na samotné počítače, protože vzestup laboratoří a jejich konečný úpadek byly způsobeny změnami v počítačových technologiích.
Od dob PDP-1 byly osudy hackerství propojeny s PDP sériií minipočítačů společnosti DEC. DEC byl průkopníkem v oblasti komerčního interaktivního počítání a v operačních systémech se sdílením času. Protože byly jeho počítače na danou dobu flexibilní, výkonné a relativně levné, koupilo si je mnoho univerzit.
Levné sdílení počítačového času poskytlo prostředí, ve kterém hackerská kultura vyrůstala a po většinu času svého života propojoval ARPANET zejména počítače DEC. Nejdůležitějším z nich byl PDP-10, poprvé představený v roce 1967. PDP-10 zůstal nejoblíbenějším hackerským počítačem po téměř 15 let. TOPS-10 (operační systém počítače) a MACRO-10 (jeho assembler) jsou stále připomínány s nostalgickou láskou ve slangu a folklóru.
MIT, ačkoliv používal stejné PDP-10 jako kdokoliv jiný, přešel na trochu jinou cestu. Zcela odmítl DEC software pro PDP-10 a vystavěl vlastní operační systém, ITS.
ITS znamená "Nekompatibilní systém pro sdílení času" a výstižně charakterizuje myšlení hackerů z MIT. Chtěli mít vše podle svého. Naštěstí pro nás všechny, lidé z MIT byli stejně inteligentní jako arogantní. ITS, jakkoliv byl výstřední a ačkoliv se v něm občas vyskytovaly chyby, obsahoval řadu skvělých technických vylepšení a jedná se pravděpodobně o systém se sdílením času, který byl nejdéle využíván.
Samotný ITS byl napsán v assembleru, ale mnoho ITS projektů bylo napsáno v jazyce LISP. LISP byl zdaleka nejmocnější a nejflexibilnější jazyk té doby, ještě nyní, po 25 letech, svou konstrukcí poráží většinu současných jazyků. LISP umožnil ITS hackerům myslet neobvyklými a tvůrčími způsoby. Byl jedním z hlavních faktorů jejich úspěchu a zůstává dodnes jedním z nejoblíbenějších hackerských jazyků.
Mnoho výtvorů z těch dob ještě stále přežívá, nejznámější z nich je asi editor EMACS. A většina folkloru ITS ještě žije, jak dosvědčuje současný slang.
SAIL a CMU také nespaly. Mnozí z těch, kteří vyrůstali okolo SAIL PDP-10 se stali později klíčovými postavami při vývoji osobních počítačů a dnešních uživatelských rozhraní. Hackeři v CMU zatím pracovali na projektech, které později vedly k prvním velkým praktickým aplikacím expertních systémů a průmyslových robotů.
Dalším důležitým střediskem této kultury byl XEROX PARC, slavné výzkumné středisko Palo Alto Research Center. Více než deset let, od počátku sedmdesátých let až po polovinu let osmdesátých poskytoval PARC ohromující množství převratných hardwarových a softwarových inovací. Moderní myš, okna, ikony na obrazovce byly objeveny zde. A také laserová tiskárna a místní síť (LAN). Série počítačů D o desetiletí předešla výkonné počítače osmdesátých let. Bohužel, tito proroci nebyli ceněni vlastní společností, byli tak málo uznáváni, že se rozšířil vtip o tom, že PARC je místo, kde se vyvýjejí skvělé myšlenky pro kohokoliv jiného. Jejich vliv na hackerství byl všudypřítomný.
Společenství ARPANETu a PDP-10 vzrůstala na síle a různorodosti během sedmdesátých let. Elektronické diskuzní konference, které původně povzbuzovaly kooperaci mezi jednotlivými výzkumnými skupinami, byly stále více používány i ve společenském styku. DARPA úmyslně přehlížela tyto technicky vzato "neautorizované" aktivity. Bylo jasné, že ztráty způsobené takovým použitím budou mnohonásobně převáženy tím, že bude přilákána celá generace schopných mladých lidí do oblasti počítačů.
Asi nejznámější společenskou konfrencí ARPANETU byl SF-LOVERS pro obdivovatele sci-fi, která stále ještě na Internetu žije. Takových konferencí bylo mnoho a razily cestu pro způsob komunikace, který později komerčně využívaly služby jako CompuServe, GEnie a Prodigy (a kterou později ovládla AOL)
Mezitím, daleko v divočině New Jersey, se rodilo od roku 1969 něco, co později zastínilo tradici PDP-10. V roce narození ARPANETU hacker v Bellových laboratořích se jménem Ken Thompson vynalezl Unix.
Thompson pracoval na vývoji operačního systému se sdílením času s názvem Multics, jehož předkem byl ITS. Multics sloužil jako testovací laboratoř pro některé důležité nápady na skrytí části komplexity operačního systému v jeho jádru tak, aby byly neviditelné pro uživatele a dokonce i pro většinu programátorů. Cílem bylo umožnit přístup k Multicsu zvenčí (a programování pro něj!) mnohem jednodušší, tak aby zbylo více času na opravdovou práci.
Bellovy laboratoře přerušily projekt, když Multics začal přerůstat v nepoužitelného bílého slona (později byl komerčně nabízen společností Honeywell, ale nikdy nebyl úspěšný). Kenu Thompsonovi chybělo prostředí Multicsu a začal implementovat směsici nápadů z tohoto projektu a vlastních myšlenek na odepsaném počítači DEC PDP-7.
Jiný hacker, Dennis Ritchie, vynalezl nový jazyk se jménem "C" pro Thompsonovo embryo Unixu. Stejně jako Unix, i C byl konstruován tak, aby se snadno používal, byl flexibilní a nikoho neomezoval. V Bellových laboratořích stoupal o tyto nástroje zájem a v roce 1971 Thompson s Ritchiem vyhráli soutěž na projekt, který bychom v dnešní době nazvali "systémem pro automatizaci kanceláře". Jenže Thompson s Ritchiem si kladli vyšší cíle.
Tradičně se operační systémy psaly v úsporném assembleru tak, aby hostitelský počítač byl využit s maximální efektivitou. Thompson a Ritchie patřili k prvním, kteří si uvědomili, že technologie v oblasi hardware a kompilerů se stala natolik výkonnou, že celý operační systém mohl být napsán v C. Roku 1974 bylo skutečně celé prostředí úspěšně portováno na několik různých počítačů.
Nikdy předtím se něco takového nepodařilo a důsledky byly ohromné. Pokud mohl Unix vypadat stejně a mít stejné schopnosti na počítačích různých typů, mohl sloužit pro všechny jako společné programové prostředí. Uživatelé už nebudou muset platit za veškerý software, až používaný počítač zastará. Hackeři budou moci používat stejné nástroje na různých počítačích a nebudou muset vynalézat ekvivalenty ohně a kola pokaždé znovu.
Vedle přenositelnosti, Unix a C měly další významné přednosti. Oba byly konstruovány podle filozofie "Vše musí být jednoduché a primitivní". Programátor si mohl snadno pamatovat celou logickou strukturu C (čímž se C liší od většiny dřívějších, ale i pozdějších jazyků) a nemusel neustále listovat manuály. Unix byl strukturován jako flexibilní sada jednoduchých programů, které mohly být vzájemně propojovány.
Tato kombinace byla schopná se adaptovat na mnohé počítačové úkoly, včetně takových, které samotní tvůrci nepředpokládali. Velmi rychle se rozšířila v AT&T, ačkoliv formálně nebyla nijak podporovaná. Do roku 1980 se rozšířila na velké množství univerzit a výzkumných center a tisíce hackerů o ní doma přemýšlelo.
Hlavními počítači prvních Unixů byly PDP-11 a jeho potomek, VAX. Jelikož byl ale UNIX přenosný, téměř nezměněn běžel na mnoha počítačích, které se nacházely na celém ARPANETu. A nikdo již nepoužíval assembler, C programy byly na všechny tyto počítače přenosné.
Unix měl dokonce vlastní podporu sítě, UUCP. Byla sice pomalá a nespolehlivá, ale levná. Jakékoliv dva Unixové počítače si mohly vyměňovat elektronickou poštu přes obyčejné telefonní linky. Tato možnost byla přímo vestavěna do systému, nebyla to žádná přidružená aplikace. V roce 1980 si začaly první servery USENETu rozesílat zprávy a vytvořily gigantickou nástěnku, která brzy přerostla ARPANET. Unix začal vytvářet svůj vlastní síťový národ okolo USENETu.
Několik Unixových počítačů bylo i součástí ARPANETU. Společnosti PDP-10 a Unix/USENET se začaly prolínat na hranicích, ale zpočátku to mezi nimi skřípělo. PDP-10 hackeři často považovali Unixový dav za tlupu začátečníků, kteří používali nástroje směšně primitivní, když byly porovnány s barokní komplexností LISPu a ITS. Mumlali: "Kamenné nože a oblečení do kůže".
A rozběhl se i třetí proud. První osobní počítač byl uveden do prodeje v roce 1975. Roku 1977 byla založena společnost Apple a následující roky přinesly neuvěřitelný pokrok. Potenciál mikropočítačů byl zřejmý a přilákal další generaci schopných mladých hackerů.
Takže v roce 1980 byla situace následující, tři různé kultury, které se na okrajích překrývaly, ale které se shromažďovaly okolo velmi rozdílných technologií. Kultura ARPANET/PDP-10, oddaná LISPu, MACRO, TOPS-10, ITS a SAIL. Společnost Unixu a C s PDP-11, s VAXem a telefonním spojením. A anarchistický spolek prvních mikropočítačových nadšenců, kteří chtěli přinést počítače masám.
Mezi těmito kulturami měl stále ITS čestné postavení. Ale nad ní se již stahovala mračna. Technologie PDP-10 stárla a samotná Laboratoř byla rozkládána prvními pokusy o komercializaci umělé inteligence. Některé nejlepší mozky z Laboratoře (a z SAIL a CMU) byly odlákany na velmi dobře placená místa v začínajících společnostech.
Smrtelná rána dopadla v roce 1983, kdy se DEC rozhodl zrušit Jupitera (pokračovatele PDP-10) , aby se mohl soustředit na PDP-11 a VAX. ITS již neměl budoucnost. Protože nebyl přenosný, nikdo si nemohl dovolit věnovat tolik časo na jeho přepsání na jinou architekturu. Varianta Unixu z Berkeley, která běžela na VAXu se stala prvotřídním hackerským prostředím a každý, kdo dokázal odhadovat budoucnost viděl, že mikropočítače nabíraly rychle na síle a chystaly se smést vše, co jim stálo v cestě.
Někdy v té době psal Levy knihu "Hackers". Jedním z jeho hlavních zdrojů informací byl Richard M. Stallman (tvůrce EMACSu), jedna z hlavních postav Laboratoře a nejfanatičtější odpůrce komercionalizace její technologie.
Stallman (který je obyčejně znám pod svými iniciálami a loginem RMS) vytvořil Free Software Foundation a věnoval se tvorbě velmi kvalitního volného software. Levi jej nazval "posledním opravdovým hackerem", tento popis se naštěstí ukázal mylným.
Stallmanův největší projekt jasně dokumentuje přerod hackerství na počátku osmdesátých let. V roce 1982 začal vytvářet vlastní klon Unixu, napsaný v C a dostupný zdarma. Jeho projekt byl znám jako GNU (Gnu Není Unix) operační systém. GNU se dostalo brzy do centra zájmu hackerské aktivity a s ním se duch a tradice ITS uchovaly v mladší hackerské kultuře soustředěné okolo Unixu a VAXu.
A opravdu, více než jedno desetiletí po svém založení Free Software Foundation z velké části definovalo veřejnou ideologii hackerské kultury a jedině Stallman samotný se po právu mohl považovat za vůdce tohoto kmene.
Okolo let 1982-1983 mikročipy a technologie místních sítí začaly mít važný vliv na oblast hackerství. Ethernet a mikročip Motorola 68000 vytvořily obzvláště silnou kombinaci a několik začínajících společností začalo stavět první generaci toho, co nyní známe pod názvem pracovní stanice.
V roce 1982 skupina Unixových hackerů za Stanfordu a Berkeley založila Sun Microsystems, neboť věřila, že Unix na relativně levných počítačích založených na čipu 68000 bude představovat nejlepší kombinaci pro řadu aplikací. Měli pravdu a jejich vize dala příklad celému průmyslu. Zatímco byly stále příliš drahé pro většinu individuálních uživatelů, pracovní stanice byly levné pro korporace a univerzity a jejich sítě brzy nahradily starší VAX a další systémy.
Od roku 1984, kdy se stal Unix poprvé podporovaným produktem díky AT&T, největší trhlina hackerském království se táhla mezi celkem soudržným síťovým národem soustředěným okolo Internetu a USENETu (používajícím hlavně minipočítače nebo pracovní stanice s Unixem) a ostrůvky nepropojených mikropočítačových nadšenců.
V té době se také objevily první zprávy o nabourání do systémů v masmédiích a novináři začali nevhodně používat slovo hacker pro počítačové vandaly, a dodnes v tom vytrvávají.
Počítače kategorie pracovních stanic, které stavěl Sun a další, otevřely hackerům nové světy. Měly výkonnou grafiku a mohly si přes síť sdílet data. V osmdesátých letech se hackeři zejména zabývali softwarem a nástroji pro zvýšení efektivity. Do Unixu z Berkeley byla vestavěna podpora pro protokoly ARPANETU, která poskytla řešení pro síťové problémy spojené s UUCP a podpořila další rozvoj Internetu.
Bylo učiněno několik pokusů o zkrocení grafiky pracovních stanic. Nakonec zvítězil X systém, který vyvinul MIT ve spolupráci se stovkami vývojářů a tucty společností. Rozhodujícím faktorem v jeho úspěchu bylo to, že tvůrci X byli ochotni zveřejnit zadarmo zdrojové kódy v souladu s hackerskou etikou a posílat je přes Internet. Vítězství X nad komerčními grafickými systémy (včetně toho, který nabízel SUN) bylo důležitým zvěstovatelem změn, které za několik let ovlivnily samotný Unix.
Stále ještě docházelo ke sporům mezi ITS a Unix hackery (většinou ze strany ITS). Poslední počítač s ITS byl ale odpojen roku 1990 a nadšenci již neměli co bránit a většinou se asimilovali do Unixové kultury s většim či menším vrčením.
V samotné skupině Unixu panovala největší rivalita mezi příznivci Unixu z Berkeley a z AT&T. Dosud ještě můžete narazit na kopii plakátu z tohoto období, který ukazuje X-stihačku z Hvězdných válek, která útočí na explodující Hvězdu smrti s logem AT&T. Hackeři z Berkeley se rádi představovali jako rebelové bojující proti bezduchým komerčním císařstvím. AT&T Unix nikdy nedohnal BSD/Sun na trhu, ale vyhrál válku standardů. Od roku 1990 je stále těžší obě verze odlišit, protože přejaly mnoho inovací druhé strany.
Se začátkem devadesátých let technologie pracovních stanic minulého desetiletí byla stále zřetelněji ohrožována novými, levnějšími a výkonnějšími osobními počítači založenými na Intelu 386 a jeho novějšími variantami. Poprvé si mohli hackeři dovolit koupi domácích počítačů, které měly výkon srovnatelný s minipočítači o deset let staršími a které byly schopné běžet pod Unixem, podporovat kompletní vývojové prostředí a propojit se na Internet.
Svět MS-DOS to vše blaženě ignoroval. Ačkoliv první nadšenci se rychle rozrostli do populace DOS a Mac hackerů, o několik řádů početnější než "populace síťového národa", nikdy se nestaly sebe sama si uvědomujícím společenstvím. Rychlost pokroku byla tak velká, že padesát různých technických kultur vzniklo a zase zaniklo tak rychle, jako jepice, nikdy neměly dost času na to, aby si vytvořily společný jazyk, tradice a legendy. Nepřítomnost všudesahající sítě porovnatelné s UUCP nebo Internetem jim zabránila v tom, stát se národem.
Začal se rozšiřovat přístup ke komerčním on-line službám jako CompuServe a GEnie, ale to, že ne-Unixové počítače neobsahovaly vývojové prostředí znamenalo, že jen velmi málo zdrojových kódů bylo zveřejňováno. Nevyvinula se tedy žádná tradice kolektivního programování.
Hlavní proud hackerství, točící se okolo Internetu a více méně totožný s Unixovou technickou kulturou se nestaral o komerční služby. Chtěl lepší nástroje a více Internetu a levné 32-bitové PC slibovaly to vše umožnit.
Ale kde najít software? Komerční Unix zůstával drahý, v řádu tisíců dolarů. Na počátku devadesátých let několik společností začalo prodávat AT&T nebo BSD Unix pro PC třídu počítačů. Úspěch ale nepřicházel, ceny neklesaly a nejhorší ze všeho, se softwarem člověk nedostal modifikovatelné a distribuovatelné zdroje. Tradiční obchodní model nedával hackerům to, co potřebovali.
To ale neposkytovalo ani Free Software Foundation. Vývoj HURDu, jádro Unixu pro Hackery, které RMS dlouho sliboval, se na dlouhá léta zastavil a do roku 1996 neposkytl žádné použitelné jádro (ačkoliv od roku 1990 FSF poskytlo téměř všechny ostatní obtížné části operačního systému ve stylu Unixu)
Co bylo ještě horší, od počátku 90.let začínalo být jasné, že desetileté úsilí komercializace Unixu selhalo. Slib Unixu o přenosnosti software mezi jednotlivými systémy se ztratil v hašteření půl tuctu komerčních variant Unixu. Komerční poskytovatelé Unixu byli tak nafoukaní, tak slepí a neschopní v marketingu, že Microsoft okupoval velkou část jejich tržního teritoria s podřadnou technologií operačního systému Windows.
Na počátku roku 1993 nepřátelský pozorovatel měl důvody pro to, aby usoudil, že příběh Unixu končí a s ním i osud kmene hackerů. A v počítačovém obchodním tisku bylo takových pozorovatelů dostatek, mnozí z nich rituálně předpovídali konec Unixu v půlročních intervalech od konce 70. let.
V těchto dnech veřejné mínění předpovídalo konec éry jednotlivých technických hrdinů, předpovídalo dominanci kolosů jako Microsoft v oblasti software a začínajícího Internetu. První generace Unixových hackerů se zdála starou a unavenou (výzkumná skupina v Berkeley v roce 1994 přestala být financována). Byly to těžké časy.
Naštěstí, mimo pohled komerčního tisku a dokonce i většiny hackerů probíhalo něco, co přineslo překvapující rozvoj na konci roku 1993 a v roce 1994. Nakonec to vše udalo celé kultuře nový směr a nepředstavitelný úspěch.
Do mezery, kterou zanechalo FSF nedokončeným HURDem vstoupil student Helsinské univerzity Linus Torvalds. V roce 1991 začal tvořit jádro Unixu pro počítače řady 386 s pomocí nástrojů FSF. Jeho počáteční rychlý úspěch přilákal řadu Internetových hackerů, kteří mu pomáhali vytvořit Linux, plnohodnotný Unix se zcela bezplatnými a volně šiřitelnými zdroji.
Linux nebyl sám. V roce 1991, současně s prvními experimenty Linuse Torvaldse, William a Lynne Jolitz experimentálně přenášeli BSD Unixocé zdroje na 386. Většina pozorovatelů porovnávajících první Linusovy pokusy s BSD technologií očekávalo, že BSD se stane nejdůležitějším Unixem na PC.
Nejdůležitějš rys Linuxu nebyl technický, ale sociologický. Až do chvíle vývoje Linuxu každý věřil, že software tak složitý jako operační systém musí být vyvýjen pečlivě kontrolovaným způsobem poměrně malou a disciplinovanou skupinou lidí. Tento model byl a stále je typický pro komerční i velké freewarové katedrály vytvořené FSF v 80. letech, stejně pracovaly i freeBSD/netBSD/OpenBSD projekty, které byly odvozeny od původního přenosu 386BSD.
Linux se vyvýjel zcela rozdílně. Téměř od počátku byl spíše náhodně programován velkým počtem dobrovolníků spolupracujících přes Internet. Kvalita nebyla dosahována pevnými standardy nebo autokracií ale až naivně jednoduchým způsobem tak, že každý týden byl publikován pokrok a během několika dnů získána odezva od stovek uživatelů. Díky tomu vznikla obdoba rychlé Darwinovy selekce mutací vytvořených vývojáři. K překvapení téměř všech, tento model docela fungoval.
Koncem roku 1993 Linux mohl soutěžit ve stabilitě a spolehlivosti s mnohými komerčními Unixy a běželo pod ním mnohem více software. Dokonce začal přitahovat první přepisy komerčního software. Jedním z nepřímých výsledků jeho rozvoje byl zánik menších komerčních Unixů, bez vývojářů a hackerů, kterým mohly být prodávány, přestaly existovat. Jeden z mála přeživších, BSDI (Berkeley Systems Design, Incorporated) vzkvétal díky tomu, že nabízel kompletní zdroje a pěstoval si své vztahy s hackery.
Tento rozvoj nebyl téměř zaznamenán ani v hackerské společnosti, a už vůbec ne mimo ni. Hackerská kultura, která opakovaně odrážela předpovědi o svém zániku, právě začala předělávat komerční svět ke svému obrazu. Ještě to ale bude trvat 5 let, než se tento trend stane zřejmým.
Počáteční růst Linuxu se spojil s dalším fenoménem, veřejnost objevila Internet. Počátek 90. let také přinesl rozkvět poskytovatelům Internetu, kteří poskytovali připojení za několik dolarů měsíčně. Po příchodu WWW se dosavadní rychlý růst ještě zrychlil do neuvěřitelného tempa.
Od roku 1994, kdy byla formálně ukončena činnost vývojové skupiny Unixu v Berkeley, několik rozdílných volných Unixových verzí (Linux a následovníci 386BSD) se stalo základem hackerské aktivity. Linux začal být komerčně distribuován na CD-ROM a prodáván jako běžné zboží. Koncem roku 1995 také hlavní počítačové společnosti začaly blyštivou reklamní kampaň oslavující Internet a přátelskost jejich software a hardware.
Koncem 90. let se v centru pozornosti hackerů ocitl vývoj Linuxu a Internet. WWW konečně změnil Internet v masmédium a mnoho hackerů 80. a počátku 90.let začalo nabízet připojení na Internet masám.
S tím, jak se Internet dostal do centra pozornosti, získalo i společenství hackerů respekt a politický vliv. V letech 1994 a 1995 zabránila hackerská aktivita přijetí Clipperova návrhu, který by dostal silné šifrování pod vládní kontrolu. V roce 1996 hackeři mobilizovali velkou koalici, která zabránila přijetí velmi nevhodně označeného "Zákona o slušné komunikaci" a tím zabránila cenzuře vstupu na Internet.
S tímto vítězstvím přenecháme historii současnosti. Přicházíme do období, ve kterém se váš historik stal (k jeho velkému překvapení) hercem a ne pouze pozorovatelem. Toto vyprávění bude pokračovat "Pomstou hackerů".
[Levy] Levy, Steven; Hackers, Anchor/Doubleday 1984, ISBN 0-385-19195-2.
[Raymond] Raymond, Eric S.; The New Hacker's Dictionary, MIT Press, 3rd edition 1996. ISBN ISBN 0-262-68092-0.
David E. Lundstrom gave us an anecdotal history of the ``Real Programmer'' era in A Few Good Men From UNIVAC, 1987, ISBN-0-262-62075-8.
Tento dokument byl započat někdy okolo roku 1992, ale jeho verze nebyly kontrolovány do roku 1997
Revize 1.20 byla první SGML verzí se seznamem literatury. 17.srpen 1999