| Díl první: Povídání o tom, kolik
napadlo sněhu a jaké byly večerní sessiony v hospůdkách, sepsané zkrátka kvůli
tomu, abychom nemuseli všem našim kamarádům říkat znova a znova každému zvlášť,
jak jsme se v Telči vlastně měli. (Ale přečtěte si to i vy, co nás neznáte, protože
na seznamování po Internetu jsme machři, viz Medvěd Kolář, Honza Hučín, Pavel
Rada, Matěj Rak, Těžká Pohoda, jak mi říká přes rameno David, kterého jsem
poznala stejným způsobem...) Nejprve bych asi měla napsat, jak jsme se na tenhle festival s Davidem dostali. Na www stránkách Prázdnin v Telči se každou chvíli objevuje nějaká soutěž. Medvěd a spol. všelijak pokřiví obrázky známých (i méně známých) muzikantů a kdo první pozná, o koho jde, dostane CD Prázdniny v Telči 96. To nám tedy poslali už na podzim a k tomu návdavkem (jako svatební dar?) i Prázdniny 98. A když jsme uhodli asi čtyřikrát a čekali, že už nám Medvěd napíše cosi o hamounech, nabídl mi lístky na Vánoční prázdniny. Hned jsme zrušili tradiční vánoční vandr, nastartovali auto a vyrazili skrz sněhovou kalamitu zjistit, proč jsou Prázdniny v Telči všemi tak opěvované...
Zatímco v pondělí večer Nezmaři a Madalen zpívali, po náměstí se proháněly všechny ty možné i nemožné stroje a tak dlouho ho hladily, až mezi těmi starodávnými domy s barevnými štíty vytvořily souvislou ledovou plochu. Jen kolem kašny byla velikánská hromada odhrnutého sněhu, ze které si potom další den děti udělaly bunkr. Prostě idylka. Když jsme se dost nabažili pohledu na tu bílou nádheru, vydali jsme se za Nezmary a Madalenem do Lhotky. Na jídlo jsme si notnou chvíli museli počkat, třebaže to byly jen obyčejné hranolky. Moc se nezpívalo (jen Pavlína Jíšová si s holkami z Madalenu dala pár písniček), tak jsme aspoň neponocovali a byli ráno čilí na cestu do Jihlavy. Na úterý jsme si totiž naplánovali prohlídku pořádného města - Telč je tak maličká!!! Výstava kompletního díla Jiřího Trnky v jihlavské galerii, na kterou jsem se už od listopadu těšila, byla vážně nádherná. Ještě jsme navštívili čajovnu, kterou nám doporučil Medvěd, a potom už jsme se vydali (to ale s kulturou vůbec nesouvisí) nakupovat... Obtěžkáni fotečkami z neděle a pondělí, které jsme si hned v Jihlavě nechali vyvolat, jsme dorazili na večerní koncert. Následné posezení v hospůdce U Zachariáše snad ani nestojí za řeč, Cimbal Classic se ještě ten večer vracel domů.
A jaký byl poslední den? Nějak nás oba dva skolila chřipka a celé odpoledne před koncertem jsme prospali. Nic mi potom nepomohlo schovávání se do spacáku, v půl šesté mě David nemilosrdně vyhnal do té strašné zimy, prý - když už tam jsme, tak na ten koncert půjdeme. A že ta Natalika za to stála! Hned po skončení jsme se však vydali k internátu, abychom ty bacily uspali. Povedlo se nám to ale jen první tři hodinky, potom už do budovy dorazili všichni ostatní, Natalika vybalila nástroje a hrála a hrála a hrála... Až někdy k ránu - snad už svítalo - znenadání všichni zmizeli s výkřiky: "Kdo jde do pekárnýýý???!" a najednou byl klid. Ráno jsme se rychle pobalili, dole rozloučili a pak honem domů, aby David ještě stihl zajet do práce dohlédnout na Y2k.
Co dodat závěrem? Vánoční prázdniny jsou bez debaty nejlepším festivalem pod sluncem. Na jakém jiném festivalu máte zajištěno ubytování, kde nikdy nedojde na záchodě papír? Kde jinde jsou na nás diváky pořadatelé milí a usmívají se? Kde jinde vám poslední den podávají při vstupu do sálu vánočku a groček na zahřátí? Kde jinde uslyšíte hrát muzikanty bez drátů? Kde jinde si s nimi potom budete moci zazpívat v hospodě? Nikde, nikde, nikde, Vánoční prázdniny v Telči prostě nemají konkurenci. Letos se prý přesunou z Betléma do nějakého většího sálu. Zbývá jen doufat, že vetší prostor (a tím pádem víc diváků) nic neubere na jedinečné atmosféře festivalu... Budu Vánočním prázdninám držet palce. (A v prosinci jsem tam jako na koni!!!). |
Když jsme se konečně tou bílou záplavou doploužili čtyřicítkou do
Telče, bylo už dost hodin na to, abychom nestihli začátek koncertu. Město je to sice
malé, avšak památkově chráněné, takže jsme se báli zaparkovat v centru (nebýt
toho, že jsme stejně nevěděli, jak se tam dostat...). Auto jsme tedy nechali stát na
jakémsi plácku a vydali se na náměstí pěšky. Jenže - kde je vlastně ten Betlém?
Prázdné náměstí, jen my a sněhová vánice a najednou jde proti nám nějaký vousáč.
Tak ho David hned zastavuje otázkou, kde že jsou tady ty koncerty. Vousáč ukáže a
jde svou cestou. David si pak mele: "Ty, ten vypadal jak Medvěd, ne?". Já
nevím, snad se mi ani nechce v tom mraze přemýšlet, jen honem honem, ať už jsme v
teple. Beztak přijdeme pozdě. I co se nestalo. Jen jsme rozmrazili brýle a porozhlédli
se po vstupní místnosti, už tam byl náš vousáč a měl se k nám. "Ahoj Davide,
ahoj Lucko (já tě poznal podle toho pééfka)", políbením ručky jsem tedy
konečně seznámena s tím dobrodincem, který nás sem pozval. 
Škoda
jen, že jsem si první festivalový večer nemohla pořádně vychutnat. V přeplněném
Betlémě jsem pár písniček nemohla popadnout dech a nakonec jsem zbytek koncertu strávila
u dveří, kde se dalo občas vyběhnout ven na vzduch... To byla asi jedna jediná
malilinká chybička Vánočních prázdnin, ale následující dny už se v Betlémě
větralo, takže jsem na to hnedle zapomněla a ostatní koncerty si užila od začátku
do konce... Musím říct, že jsem to nakonec "rozdýchala" rychle, protože na
posezení v hospůdce U Marušky už jsem byla fit. Pořadatelka Martina se tam snažila
učit pít Frantu Černého (řekněte sami: může - nejvýš osmnáctiletá - dívenka
naučit protřelého muzikanta v tomhle směru ještě něco, co neumí???), Karel Holas
zase ukazoval, jak se pije na zdraví generála Bum Buma. A my jsme si nad colou povídali
se Čmelkou, která se nám na koncertě moc zalíbila... Příjemně naladěni jsme s
půlnocí šli s Davidem spát na internát, kde jsme měli zařízeno téměř
nadstandardní ubytování. V jednom mailu jsem jen tak z legrace objednala u Medvěda
pokoj s letištěm a vyhlídkou na moře a když jsme dorazili do Telče, čekal na nás
dvoulůžkový (!!!) pokojík. Dokonce i ten dojem moře jsem mohla mít, protože za zdí
u mojí postele byly pisoáry, které mi tam na střídačku se sprchami žbluňkaly do
spaní... 
Zato ve středu se Žalmanovým spolem Na Kovárně v Mrákotíně to bylo
jiné. Parta muzikantů v čele s Frantou Linhárkem hrála pěkně šlapavé písničky,
popíjelo se, seznámili jsme se a příjemně si popovídali s pár pořadateli, zkrátka
- dovolím si tvrdit, byl to nejhezčí "session" Vánočních prázdnin. 
Nutno
dodat, že jsme z Telče odjížděli o nějaké ty korunky (stokorunky, dvousetkorunky, pětisetkorunky...)
lehčí. Jednou se nám zalíbilo CD Madalenu (dvacetiminutová raritka s vánočními
písněmi), CD Cimbal Classicu Vrávorám (už dlouho jsme se na něj chystali), pár zpěvníčků...
A bez triček s emblémem Vánočních prázdnin jsme taky nemohli odjet - tak proč si
rovnou nekoupit i ta letní, že... V Telči prostě nejde neutrácet. Ale na jednom (když
pomineme darované vstupenky) jsme ušetřili. Nezmaři totiž přivezli čerstvě
vylisovaná CD Prázdniny v Telči 99, která měla (bez problémů by to asi nešlo)
booklet tištěný na laserové tiskárně. Prý se obaly nějak nestihly a aby se na Vánočních
prázdninách mohlo prodávat, vyřešili to takhle. A když hlavní pachatelé to
"svoje" CD pokřtili, zeptal se Medvěd publika, jestli někdo ten disk chce. Nu
- proč se nepřihlásit - vyletěla mi ruka nahoru. A bylo moje!!! Pak to Medvěd omluvil
směrem k Jimovi, kterému se moc nelíbilo, že ho chce darovat: "To je Lucka s
Davidem, oni by ho stejně na našich stránkách vyhráli, stejně bych jim ho musel dát..."
Docela to vystihl Zajíc, když reagoval na debatu o CD Prázdnin: "Vzhledem k tomu,
že se jich prodalo 300, tak nevím, proč je takový náklad..." A Medvěd na to
hrdě: "Já je rozdávám!". Byla to pravda. Jimovi málem vyletěly oči z
důlků, ale fakt je, že během toho festivalového týdne těch čerstvých CD Medvěd
rozdal šest jen z pódia... 
Zahajovaly
brněnské Mošny. Přišli jsme asi do polovičky jejich vystoupení, rychle se usadili a
poslouchali. V případě Mošen bylo docela škoda, že koncerty v Betlémě jsou
akustické, protože Ája Milichovská nebyla skoro slyšet... Jak je poslední dobou u
téhle kapely zvykem, Vláďa Vozák - jeden z nejhezčích (tím myslím barvou hlasu
:-)) basistů mezi mladými folkovými skupinami - se na pódiu střídal se svým
nástupcem. Jak se ale zdá, jeho hlas je nenahraditelný. S Mošnami (jako s každou správnou
brněnskou kapelou) hrál samozřejmě i Pavel Bongo Plch, který si v Telči dokonce
nechal nástroje, protože poslední den vystupoval ještě s Natalikou.
- z jejích "halekaček" až mrazí v zádech. Všichni se ale shodneme na
jednom. Čmelka má výjimečný projev, zajímavé texty a kromě slovenštiny (jak příjemné
- zase ji slyšet) zpívá i v indickém nářečí... A ve skutečnosti je - jak jsme se
mohli přesvědčit večer v osvěžovně U Marušky - snad ještě skromnější, než
vypadá na pódiu.
Vánoční
prázdniny byly ve znamení nemocných muzikantů, takže ani Madalen nemohl zůstat
pozadu. Popral se s tím ovšem skvěle - zpěvačku Katku Vepřkovou bez problémů v dívčím
trojhlase nahradil kapelník Honza Steiger, takže typický zvuk kapely zůstal zachován.
(A co se týče chybějícího banja - bez toho jsem se lehce obešla). Madalen si
připravil (jako většina kapel) takové besídkové vánoční pásmo prošpikované lahůdkami.
Kapela se prý taky rozhodla trošku vykrást pokladnici hitů a nacvičila Sladké
mámení, ústřední píseň filmu S tebou mě baví svět. Nutno podotknout, že Jana
Netopilová okopírovala taneční kreace Zdeny Studenkové dokonale. I když jinak nejsem
stoupencem přehrávání oblíbených hitů, Madalen mne mile překvapil - Jana zpívala
s nadsázkou (a úsměvem) a tak písnička příjemně pohladila.
Vystoupení
zábřežských muzikantů komentovali na pódiu (a kolem pódia) sedící Nezmaři a
snažili se kapelu uvést do rozpaků. Zajícova hláška: "...že jste mladá kapela
a nemáte zkušenosti s textováním, vyvaroval bych se spojení KŮR VÁNOČNÍ...
...nesmíte to hrát rychle..." vyvolala bouřlivý smích publika. A nezůstalo jen
u té jediné výtky, v další písni Madalenu se totiž zpívá: "..ten nejhorší,
co koš nosí...", Nezmaři zase přemýšleli: "...a kdo to je ten
Cokoš?". Celou debatu uzavřel Jim Drengubák: "Než kurva noční radši zpívejte
Cokoše!" Takhle to tedy skončilo. Lidé v publiku i muzikanti už smíchy nemohli -
a co na tom, že Zajíc i Jim zřejmě špatně slyší a v písni je "chór vánoční".
Inu - stáří je stáří... Celý koncert uzavřela tradiční koleda a netradičním
koncem: "Hajdom, hajdom, tydlidom - a dom!"
Nezmaři byli ten večer výjimečně dobře naladěni a rýpali do všeho,
co se dalo. Nejprve to odnesl Madalen a poté chudák telčský starosta. Ale ten si z
toho hlavu nedělal. Znáte nějakého jiného starostu, který by ještě před nastoupením
do úřadu navštěvoval festivalové koncerty? (Většinou to dělávají až ve funkci a
jen proto, že dostanou volňásky, tak aby se ukázali, že pro kulturu ve městě něco
dělají). "...pane Drengubák, ale že jsem šest let sedával v první řadě,
nikdy jste si mě nevšimli!" Jim a na to: "Já už tenkrát věděl, že to
někam dotáhnete!!!" 
K překvapení diváků se během koncertu Pavlína Jíšová chopila houslí
(byla to vzpomínka na staré časy Sem Tamu, vánoční bonbónek pro lidi v Telči, nebo
Nezmaři v budoucnu rozšíří nástrojový park???). Když kapela chtěla
"přeskočit" druhou píseň s tímto nástrojem, začala se bránit: "Jsi
blázen? Já umím dvě sóla a ty mi ji chceš skočit???" A ještě pár
Zajícových perliček na závěr: "...lidi si ty vánoce vztahujou moc na sebe. Tak
my ti Ježíšku přejeme všechno nejlepší k narozeninám..." "Hodně štěstí
ve vašem osobním.... i nákladním životě." "Přeju vám, aby ten nový rok
2000 byl lepší, než bude.." 
jí líbí. Voxtet z řady těchto mladých "sborečků" sice
viditelně nevybočuje, ale ve dvou věcech má navrch. Tou první je nádherný soprán
Renaty Píbilové - ovšem když zpívá (byť bezchybně) téměř všechny sólové
party (bylo to způsobeno absencí ex-MEDartky Pavly Procházkové???), její zpěv už v
půli koncertu ztrácí na zajímavosti. Druhou (a to dost významnou) výhodou skupiny je
nadmíru schopný kapelník. Zdatný dirigent a aranžér - a v neposlední řadě i výtečný
zpěvák. Jeho podání evergreenu "Don´t Worry, Be Happy" pro mne bylo
vrcholem jejich koncertu. Přirozený projev, perfektní angličtina - co víc si přát?
Zkrátka Voxtet je kapela, která nadchne folkové publikum (nabízí se však otázka,
zda neměli takové ovace hlavně proto, že v kapele zpívají pořadatelé Prázdnin),
ale pro "fajnšmekry" sborového zpěvu to bude jen další skupina... I když -
pokud tahle parta vydrží zpívat s takovou radostí, s jakou zpívala v Telči, ještě
pár let, máme se na co těšit. Schopnosti kapelníka - jak se zdá - jsou neomezené...
Jindřiška Petráková si s sebou také přivezla psa - velikána Barda. Asi
v polovičce koncertu už ho pořadatelé v předsíňce neudrželi a on vběhl na pódium,
aby si ke konci mohl vychutnat Divokej horskej tymián. Jak začala Jindřiška hrát na
flétnu, Bard se vztyčil, doširoka otevřel tlamu a jal se zpívat druhý hlas. Nutno
podotknout, že rytmicky byl naprosto přesný. Horší už to bylo s intonací... Jako
správná hvězda si zazpíval jen dvakrát, aby třetí flétnový výstup milostivě
přenechal Jindřišce. S grácií se potom procházel po pódiu a nechal si tleskat...
(Takhle ješitné zvíře jsem ještě neviděla!) 
Říká se o něm, že je mistr světa ve hře na madolínu... V titulcích
je nazýván Vesmírný mandolin. Já bych ho definovala jako nesmírného pohodáře,
který dokáže hrát na jednu mandolínu za dvě... Skladba "Let Pegasa",
kterou na koncertě zahrál na přání, se mi pěkně vryla pod kůži. Když jsem
zavřela oči, nechtělo se mi věřit, že na pódiu stojí jen jeden jediný muzikant.
Radim Zenkl prostě umí, to mu ovšem nebrání v tom, aby si - jak se říká "z
fleku" - vystřihl píseň s Natalikou...