Tony Stanco: Proč je Microsoft dinosaurus?

Microsoft je bez debaty momentálně vládnoucí král dinosauřího světa a nadělá mnoho hluku, jak se svojí obří váhou dupe a děsí tak všechny ostatní. Je to Tyranosaurus Rex dnešního proprietárního modelu vývoje software.

Záblesk světla na obloze z polovině devadesátých let, který donutil každého v tichém úžasu vzhlédnout, však ještě nedospěl svého nejdrtivějšího dopadu. Až se tak stane, svět se přemění v úplně jiné místo, poseté mrtvými a umírajícími dinosaury softwarových podniků.

DNA softwarových společností byla nejvhodnější v průmyslovém věku

Většinu lidí překvapí, že výroba ve společnostech musela být nejprve vynalezena, ale je tomu tak. Byl to důsledek legislativních činů, které musely vyřešit problém spočívající v tom, že na začátku průmyslové éry nebylo jasné, jak financovat projekty s potřebou velkého kapitálu, které se stávaly běžnějšími a běžnějšími.

Před nástupem společností financovaly komerční podniky převážně rodiny nebo skupiny rodin. S příchodem průmyslového věku náhle přestaly na tuto formu financování (jako například později železniční společnosti) stačit dokonce i ty nejbohatší rodiny a nedokázaly zajistit potřebné prostředky. Nebylo těžké najít řešení a zanedlouho začali lidé přinášet do svých společností více investorů. Každý individuálně vlastnil menší a lépe řiditelnou část.

Zatímco byl ale vyřešen jeden problém, vyvstal druhý. Každý, kdo investoval v této rané době, byl osobně zodpovědný za celou společnost, i když ta byla řízena úzkou skupinou, která o všem rozhodovala sama. Aby se vyřešil tento druhý problém, byl vytvořen koncept limitované odpovědnosti. To změnilo do té doby běžné právo a umožnilo vnějším investorům být zodpovědnými pouze za tu část, do které investovali.

Touto právní změnou se zrodila nová forma řízení společností a sklidila obrovský úspěch.

Je důležité pamatovat na to, že korporace byly stvořeny pro velmi specifický účel – financování velmi nákladných projektů, kterými se vyznačoval průmyslový věk.

Na rozdíl od průmyslového věku se intelektuální éra nevyznačuje projekty tak náročnými na kapitál, ale je charakterizována spíše užíváním lidského intelektu. Jako takový se zdá intelektuální věk obdobím založeným více na nezcizitelných právech lidí než na vlastnických právech, protože hlavním ekonomickým ohniskem nového věku bude síla jednotlivců.

Abyste si mohli rychle ověřit, že intelektuální věk je dost odlišný od věku průmyslového, zeptejte se sami sebe, kdy to bylo naposledy, co se musel například Boeing obávat, že by se mohlo objevit nové, konkurenceschopné, plně funkční letadlo, které by se zničehonic objevilo vyrobené skupinkou nějakých rebelů bez jakéhokoliv kapitálu. A teď se zeptejte na tu samou otázku, pouze si za Boeing dosaďte Microsoft a letadlo nahraďte operačním systémem.

GNU/Linux a mezinárodní komunita freesoftware jsou solidním důkazem toho, že stará průmyslová pravidla již neplatí. Potvrdilo se, že decentralizovaný tým vývojářů z celého světa, spolupracujících po Internetu a bez přístupu ke kapitálovým zdrojům, se může zhostit úkolu lépe než velká korporační společnost s pětadvaceti miliardami v bance.

Ve skutečnosti není překvapující být svědkem tak velkého úspěchu otevřeného modelu vývoje, protože principy intelektuálního věku jsou naprosto odlišné od principů věku průmyslového. Ve skutečnosti se ukázalo, že stará forma je v intelektuálním věku spíše škodlivá, protože vytváří nepříjemné jevy snižující efektivitu.

Tyto jevy jsou každému ve freesoftware komunitě velmi dobře známy a stáčí se k otázce intelektuálního vlastnictví.

V průmyslovém věku byla vlastnická práva velmi potřebná. Není překvapující, že lidé narození v průmyslovém věku vidí všechno vlastnicky, stejně jako dříve, dokonce i když věc, na kterou se ptáme, nemá opravdové charakteristiky vlastnictví.

Charakteristiky, které definují majetek, jsou omezenost a exkluzivita. V takovém případě, když nějakou část majetku užívá jedna osoba, už ji nemůže užívat osoba druhá. Ve světě omezeného počtu účinnost vyžaduje, aby člověk, který může využít majetek, měl exkluzivní právo k jeho užití. Takový sociální systém je velmi rozumnou cestou k maximalizaci výdělku ve světě založeném na omezeném množství. Ve skutečnosti byla tato forma organizace společnosti tak úspěšná, že zabezpečovala fyzikální infrastrukturu a materiální bohatství minulých 300 let. A potom vytvořila základy pro nový intelektuální věk, do kterého nyní vstupujeme, a tak jistě má příslušné místo v historii.

Ale přes veškerý dřívější úspěch tyto principy selhávají, pokud se je pokusíme rozšířit z fyzických věcí i na ty intelektuální. To proto, že charakteristiky fyzických věcí (omezené množství a exkluzivita) se již u těch intelektuálních nevyskytují. Logicky tak tyto principy již nemají podklady pro svoje fungování.

Intelektuální produkty jsou od přírody jiné, protože na rozdíl od hmotných věcí je může používat více lidí v témže momentě. Tím, že má někdo nějaké znalosti, neomezuje nikoho jiného v tom, aby měl tytéž znalosti. Ve skutečnosti dokonce tato multiplicita pomáhá maximalizovat užitkovost, protože interakce lidských myslí (nyní báječně usnadněná komunikací po Internetu) pomáhá vzniknout více a lepším intelektuálním produktům. To je důvod, proč se ve vědecké komunitě publikuje práce a ostatní ji zkoumají. Takové sdílení pak ještě zušlech?uje intelektuální produkty.

Je vidět, že tyto základní charakteristiky komunit kolem intelektuálních produktů jsou přesným opakem charakteristik komunit s fyzickými produkty. Zatímco v intelektuálních kruzích sdílení vytváří výhody, sdílení fyzického majetku je ,,tragédie prostého lidu´´, která není zrovna nejlepší a pomáhá vznikat neúčinnosti či lajdáctví, jak jsme se mohli přesvědčit v minulém století v komunistických zemích. Z toho vyplývá, že s intelektuálními a fyzickými produkty by se mělo nakládat velmi odlišně, protože se velmi liší již ve své podstatě.

Jak je tedy možné, že když je výhodnější vyvíjet software v otevřeném modelu, vývoje se chopil uzavřený model? Důvod je jednoduchý. Legislativní, obchodní a investiční infrastruktury prostě podporovaly paradigma ,,intelektuální produkt jako vlastnictví´´, který dobře znaly. Svět se dostal do této pozice víceméně díky setrvačnosti lidí, kteří mají moc, protože si včas neuvědomili, že správná cesta náhle ostře zátočila a oni odbočku minuli.

Právnící, politici, investoři a společnosti přesvědčili sami sebe i ostatní, že pokud bude kód sdílen, nikdo nebude schopen vydělávat na něm peníze (např. neblaze prosluslý Open Letter to Hobbyists sepsaný Billem Gatesem). Podporovali myšlenku, že software je podobný nějakému tradičnímu fyzickému produktu, a proto by se ním také mělo tak nakládat.

Aby se podvolila vývojářská komunita, jejíž podporu potřebovali, protože všechno kódování dělají vývojáři, navrhli faustovskou smlouvu: ,,Připoj se k nám, skryj kód, který napíšeš, před kolegy a my tě za to budeme platit.`

Přesně proti této smlouvě se postavil Richard Stallman v raných osmdesátých letech, když odmítl a místo toho odstartoval kontrarevoluci se svým GNU projektem a GPL licencí.

To byla hlavní smlouva mezi společnostmi a vývojáři, kterou většina akceptovala. To rozselo semena dělení, útisku a neúčinnosti softwarového průmyslu jako nikdy jindy. Velké softwarové společnosti si nemohly podmanit vývojářskou komunitu bez jejího souhlasu, takže kdyby se tehdy vývojáři společně postavili těmto tlakům, nestalo by se ovoce jejich práce majetkem těchto společností.

Když již jednou zákonné, obchodní a investorské infrastruktury začaly podporovat tuto chybnou formu, trvalo dlouho, než se musely znovu konfrontovat s nevýhodami proprietárního přístupu.

Osud tomu chtěl, že Internet, GNU/Linux a antitrustové soudní řízení s Microsoftem se seběhly ve stejný čas, aby ukázály jak problémy proprietárního software, tak možná řešení ze strany freesoftware. Antitrustový soud ukázal, jak inovace trpěla, když jedna společnost shromáždila ve svých rukou příliš mnoho síly díky exkluzivnímu vlastnictví částí skrytého kódu. A náhlý a nečekaný úspěch GNU/Linuxu ukázal, jak efektivní a dobře fungující je tento model vývoje, dokonce bez peněz či sponzorování většími společnostmi. Vyvstává tedy otázka: ,,Když mohl free software udělat toto všecko bez peněz, čeho je schopen, když bude obecně podporován a placen? [zde se mluví o placení vývojářů, ne o placení za software – pozn. překl.]`

Svět je dnes konfrontován s otázkou, že to mohl a měl vyřešit již před 25 lety, dříve než Bill Gates uvedl vše na nesprávnou cestu se svým Otevřeným dopisem všem nadšencům. Znovu je tu otázka, ,,Jak platit vývojáře za vývoj freesoftware v této lepší vývojové metodě?´´

Řešení samozřejmě musí být v souladu s principy intelektuálního věku a musí podporovat inkluzivitu tak, jak je popsáno výše. Je tedy jasné, že model nemůže zahrnovat tradiční strukturu společností, která se příliš silně váže na tradiční představu vlastnictví. Stejně jako korporace vyřešily tehdejší problém, je nutná k dosažení nové organizační struktury této nové éry nová forma společnosti.

FreeDevelopers vytvořili tzv. Community is the Company (CommCo) strukturu jako demokratickoé, mezinárodní řešení pro širokou veřejnost. (FreeDevelopers.net/company/CommCo). Je navržena tak, aby byla v souladu s novými principy intelektuální éry. Je to konečné řešení? Pravděpodobně ne, ale přinejmenším je to začátek.

A svět bude hledat tak dlouho, než řešení najde. Až ho najde, Microsoft a celý zbytek proprietárních softwarových dinosaurů bude zmíněn jen v knihách o historii jako pošetilost konce dvacátého století, která zpomalila lidský technologický pokrok na 25 let.

Pro další informace, proč potřebuje software novou komerční organizaci, se podívejte na Deklaraci svobody software (http://FreeDevelopers.net/freedomdec/index.php) a Vysvětlení, proč FreeDevelopers použili Deklaraci nezávislosti jako model (http://FreeDevelopers.net/press/whydecl/).

Tony Stanco byl dříve členem Securities and Exchange Commission, Internet and software group. Komisi opustil, aby založil FreeDevelopers.net, protože si myslí, že proprietární software musí být poražen dříve, než nás uvede do kybernetických pout. FreeDevelopers.Net je mezinárodní profesionální organizace vývojářů GPL software. Všichni softwaroví vývojáři jsou vřele zváni, aby se připojili.

Copyright 2001 Tony Stanco

Doslovné kopírování a distribuování tohoto článku je povoleno na jakémkoliv médiu bez poskytnutí honoráře s podmínkou, že bude zachováno toto upozornění.

Překlad z anglického originálu: Hynek Hanke hanke@volny.cz

Co dodat? Protože se v oboru freesoftware pohybuji docela hodně, bylo pro mě trošku překvapení, že tento článek získal takovou popularitu; již dříve přece existovaly podobné studie. Na druhou stranu si myslím, že článek je velmi pěkně a srozumitelně napsán a vysvětluje i laikům otázku financování freesoftware.

Chtěl bych také dodat, že ačkoliv z článku by se mohl čtenář domnívat, že freesoftware je nějaká nová myšlenka, kterou přinesl Richard M. Stallman, není tomu tak. To, co dnes nazýváme freesoftware, existovalo v oboru počítačů samo od sebe a nikdo to freesoftware nenazýval, protože prostě jiný model neexistoval. Až později poté, co si kód začaly přivlastňovat různé společnosti a skrývat ho před ostatními, odmítl Stallman tento kód používat, založil GNU projekt a začal dávat dohromady vlastní operační systém. A dnes vidíme, že jeho snaha nebyla vůbec marná.

Přeložil Hynek Hanke